Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou

Peter Wohlleben, lesník a ochránce přírody, odkrývá udivující podobnosti mezi člověkem a přírodou – toto prastaré pouto zůstává dodnes neporušené.

Mají lidé něco jako sedmý smysl, kterým dokážou vytušit nebezpečí? Dá se říct, že náš čich předčí citlivý čich psa? Proč náš imunitní systém reaguje na barvy a vůně lesa?

A z druhé strany:

Je možné, že stromy dýchají? Že u nich lze dokonce změřit něco jako srdeční tep? A měli bychom na rostliny pohlížet jako na inteligentní bytosti?

Náš imunitní systém při procházkách lesem prokazatelně využívá rostlinná antibiotika, která stromy vylučují do ovzduší, aby se tak ochránily před útočníky. A naše smysly nijak nezaostávají za smysly jiných živých tvorů. Podobně jako zvířata, která vnímají zemětřesení a jiné přírodní katastrofy dlouho předtím, než si je uvědomíme my, máme i my lidé sedmý smysl – díky němu se nás někdy například zmocní neklamné tušení, že se na nás zezadu někdo dívá. Čich psů je sice celkově mnohem citlivější než lidský, jde-li však o vůni zralých plodů a ovoce, můžeme na psy dělat „dlouhý nos“.

Rostliny a stromy zase mají překvapivě mnoho lidských rysů: Některé rostliny jsou schopné slyšet a rozlišovat neškodné zvuky od zvuků, které znamenají hrozbu, rozpoznávají například jemné záchvěvy chroustajících housenek. Stromy vdechují kyslík obsažený ve vzduchu a využívají jej k získávání energie. Své kořeny používají k ohmatávání i k ochutnávání a pravidelné pohyby, jimiž pumpují vodu kmenem vzhůru, lze ve světě stromů přirovnat k našemu srdečnímu tepu.

Peter Wohlleben nám připomíná, že člověk není rostlinám a živočichům nadřazený, nýbrž zůstává stejně jako všechny ostatní druhy součástí úžasného systému, kde na sobě všichni navzájem závisejí a kde se všichni navzájem ovlivňují – a tomuto komplexnímu působení nedokážeme dosud ani zdaleka porozumět.