Kvalita života

Kvalita života je můj poslední román. Už nemám sílu. Prostě umírám. Mám vybraný kostel i písničky. A proč zrovna Kvalita života? Všude slyším, jak ti stateční lidé s rakovinou bojují a vůbec. Ale kde. Nebojují. Polykají léky, dostávají infúze a někteří mají kliku. Přeju jim to z celého srdce, ale naneštěstí to není můj případ.
Jak říkám – někteří. Občas také záleží na tom, jak moc jsou důležití. Chtěla bych být taky tak důležitá. To by mě pak nejspíš neposílali domů umřít. Popravdě, bránila jsem se tomu a celkově jsem byla dost otravná.
Tak, tím vlastně končím. A teď jenom vybrat šatičky do rakvičky.“ Jana Rečková

Kvalita života Jany Rečkové je pro autorčinu tvorbu typická tím, že je atypická a těžko zařaditelná do šuplíků. Máme tu před sebou její vzpomínky, deníkové záznamy, syrovou zpověď člověka vzdorujícího rakovině. Z této autobiografické zpovědi vyrůstají tři samostatné příběhy, tři povídky, které se jako liány obtáčejí kolem kmene vyprávění a jsou s ním propojeny slokami drsně pravdivé poezie. Není však jisté, co z těchto linií je liána a co kmen; jsou do sebe vrostlé a je těžké je od sebe oddělit.

Siena: Povídka na pomezí reality a hororu, kde se ozývá echo z Janina titulu 24 a 1/2 hodiny denně. Mohlo by jít o čistou sci-fi, pokud by jen popisovala podivuhodně proměnlivý Vertikální dům (možná i o tisíci patrech), pokud by v některých jeho podlažích nešlehaly pekelné plameny a v jiných zase z hrobů nevylézaly útočné mrtvoly.
Vražda v Hajii: Klasická detektivka s motivem romantického vztahu, který se rozvíjí mezi detektivem a švadlenkou. Protože však švadlenka šije šaty z peří, písku, z kůry i listí buku a možná někdy ušije i šaty ze slz, a protože mladý detektiv umí létat – jako ostatně všichni v Hajii, pokud žijí vyrovnaným vnitřním (a sexuálním) životem a nic je netíží – jedná se o čirou fantasy.
Sídlo: Příběh čtyř samostatných dospívajících dětí, žijících pod kupolemi v nevlídně krásném světě cizí planety odkazuje až ke kořenům žánru, ke Dvěma rokům prázdnin od Julese Vernea. Až na to, že zde to bylo dlouhých osm let. Ocitáme se na jejich konci, kdy se už velké děti vydají hledat rodiče, kteří je z neznámého důvodu opustili. Ostatně všichni osadníci opustili své kupole a už se do nich nevrátili. Potud čistá sci-fi. Ale nalezení zakletých lidí i místňáků navozuje pocit spíše pohádky než fantasy.

Autorka psala svůj ultimativní text v realitě bezprostřední hrozby smrti a moc nebrala při psaní ohled, jestli se kohokoliv „dotkne“ – a to i proto, že nevěřila, že by se tohoto transžánrového díla chopil nějaký nakladatel. A před Vánocemi roku 2016 ji skutečně poslali domů umřít. Naštěstí se vynořila nová studie, která dala Janě ještě rok, ve kterém se zjevil i nakladatel. Škoda, že se vydání knihy nedožila. Jak napsala: „Nedožít se je opravdu otrava, když je člověk zvědavý.“