Um vnímání

Není bezprostřednějšího aktu či události vědomí v naší každodenní zkušenosti, než samotný akt smyslového vnímání v našem vědomí prožívání a zakoušení sebe, druhých a světa. Nepřetržitě něco skrze vědomí, kterým jsme, vnímáme, smyslově poznáváme, přičemž se smyslové zkušenosti a vnímání sebe, druhých i světa včetně nálad nás samých současně nepřetržitě proměňují a mění. Smyslové poznávání je ryze subjektivního charakteru a je současně neoddělitelné od našeho tělesného bytí a našeho já. Každá naše zkušenost je podstatně smyslová, ať už věcí a lidí kolem nás, nebo v případě vnitřních pochopení jakkoliv složitého matematického modelu.

Míním, že kritická nevědomost v oblasti “těla” se projevuje vnímáním našeho subjektivně prožívaného organismu “z vnějšku” a jeho doslova degradace či objektivizace na “objektivní fyzické tělo” – jak jej v současnosti vnímá materialistická lékařská věda a psychologie, místo jeho přímého prožívání v podobě “orgasmování” našeho bytí jako takového, které nejen orgasmuje a tedy organizuje celý náš organismus okamžik po okamžiku v jeho fyzické přítomnosti a integritě včetně jeho smyslového světa kolem něj, ale je současně i živou vědomou tmou tvořící esenci naší spirituální podstaty, jež je z povahy nesmrtelná.

Esej se zaměřuje na základní otázku povahy smyslového vnímání a významnosti vědomí těla jako celku pro naplnění nejzazších možnosti lidského vědomí a vnímání, které je zdrojem veškerého poznání.