Hráč. Trenér. Učitel. Vítěz. Filozof. Člověk, který věděl, kdy do toho šlápnout a kdy couvnout.
Luďka Bukače můžete označit každým z těchto slov. Jeho postava se prolíná historií českého i světového hokeje podobně jako probíhá Forrest Gump novodobými dějinami USA. Muž, který výrazně pomáhal formovat podobu nejúspěšnější kolektivní hry u nás, s nadhledem líčí své zážitky a s charakteristickou zapáleností prokládá vyprávění myšlenkami vysvětlujícími vývoj českého hokeje v kontextu s tím světovým. Od dětského okouzlení štvanickým zimákem a Zábrodského LTC přes komunistický převrat, jenž změnil i hokej a přinesl akademicky pojatou tělovýchovu.
Nemusíte být hokejoví fanoušci, aby vás vtáhnul příběh jeho neobyčejného života. Života, v němž se potkávají hokejové legendy Howe, Bowman i Jágr s Kapkem a Himlem. Života s nátlakem StB, ale i přímluvou z nejvyšších míst Strany dovolující poznat zblízka NHL šedesátých let a následně sovětský recept na neporazitelnost.
Luděk Bukač dokázal coby kouč národního týmu najít recept na dominantní rudou mašinu osmdesátých let a zrovna tak uřídit tým v časech překotně bujícího profesionalismu, kdy hráči trenérům přerůstali přes hlavu.
Nakonec narazil. Zjistil, že svět utíká rychleji, než je on schopen reagovat. Dobrovolně odešel a sledoval, jakým silám nezabránil proniknout do českého hokeje. Teď na to vše poprvé nabízí svůj otevřený pohled.
Autobiografie české hokejové legendy, trenéra, který dovedl český reprezentační tým k titulu mistrů světa v roce 1985 a 1996.
***
PhDr. Luděk Bukač (* 4. srpna 1935, Ústí nad Labem) je bývalý československý hokejista (střední útočník), později trenér a pedagog, otec hokejového trenéra Luďka Bukače mladšího. Za národní tým odehrál 30 utkání, nastřílel 11 branek a zúčastnil se dvou MS. Od roku 1980 vedl jako trenér národní tým, s nímž během pěti let vždy získal medaili a v roce 1985 na domácím mistrovství světa jej dovedl ke zlatu. Po úspěšných angažmá u národních týmů Rakouska a Německa se vrátil k české reprezentaci a v roce 1996 ji dovedl k dalšímu titulu mistrů světa. Je členem Síně slávy IIHF a Síně slávy českého hokeje.
František Suchan už během studií na Fakultě sociálních věd UK začal pracovat v deníku Sport jako hokejový redaktor. V této roli se účastnil i hokejových mistrovství světa, od roku 2016 pokračoval jako spolupracovník portálu hokej.cz. Stál u zrodu sportovního magazínu Bez frází, který přináší krátké životopisy českých sportovců s výjimečnými životními příběhy. Luděk Bukač si ho vybral jako autora na základě řady společných rozhovorů.
***
Na Slovensku jsme třeba ještě tři hodiny po zápase seděli v šatně. Vždycky se někdo vyrazil nenápadně podívat, jestli venku ještě čekají zdejší fanoušci, kteří nás chtěli lynčovat. Někdy to bylo vážně ostré. „Češi peši do Prahy,“ skandovali a hrozili, že nás odsud nepustí.
Zůstal jsem v místnosti bez jídla a vody celé odpoledne. Potom se na mně začali střídat. Řvali, hráli si na zlé, už to byl jen bohapustý nátlak. Házeli do placu jeden detail z mého života za druhým, aby mě vystrašili. A přiznávám, nahnáno jsem měl, přestože jsem to nedával najevo. Oni totiž věděli všechno.
Mám na mysli skutečně VŠECHNO.
Bylo to děsivé zjištění. Upřímně, neudělali jedinou chybu. Měli přehled o mém osobním životě od informací o tom, co kde s kým, až po malichernosti jako když jsme na zájezdech se Spartou měnili s Kanaďany fotoaparáty Zorki a keramické vázy za hokejové vybavení a západní oblečení.
Dnes na všechno najdete specializované učitele a instruktory, od malička přichází naše děti do kontaktu s odborníky na fyzioterapii, na výživu, na psychologii… To všechno je přitom postavené úplně mimo podstatu. Ztratili jsme přirozenost. Něco, co na vás udělá dojem, co vybočuje z průměru. To je přece fundament sportovní hry, základ hokeje a úspěchu v něm. Nikoliv rozum. Je to rozeznávání.
Zatímco Tarasov do sebe kopal jedno štamprle za druhým, my vodku nenápadně lili do květináče. S ním nešlo udržet tempo, zřídil by nás pod obraz.
Jako sebe.
Zároveň ale čím měl lepší náladu, tím víc povídal, jestli to ještě vůbec bylo možné. Řekl mi toho mimoděk víc o Rusku, než vytáhl ze mě o našem hokeji.
Často opakoval, že jeho snem je stát se nejlepším na světě. Být napřed ve všech ohledech.
Pobalili jsme materiál a vyrazili. Náš autobus už se cestou proplétal mezi ruskými tanky. Doslova.
Vedle mě přes uličku seděl Kanaďan Gaston Marcotte a jen zíral. Byl tu u mě zrovna na studijní stáži a úplně nečekal, že místo hokejových vědomostí v Československu posbírá i takové zážitky.
Hokej se pod Gutovým vedením dostal přesně tam, kam neměl. Cesta práce na mládeži a postupného vývoje tažená úspěchy národního mužstva se bohapustě komercionalizovala. To Gut sem dovolil proniknout nekulturnímu prostředí a korupci.
