Pod povrchem všedního dne.
Tereza je rozvedená a život si zpestřuje milenci. Klára je ptáček ve zlaté kleci. Eva se obětovala dětem a rodině. Karla si chce pořádně užívat. Alice se snaží nebýt plačka jako její matka. Petra už toho má tak akorát a plánuje s životem seknout a Magdalena zase začne toužit. Jejich příběhy se v ničem nepodobají, přesto se tyto ženy v určitý moment potkávají a vstupují si do života, aniž by o tom věděly.
Po experimentální prvotině Koho vypijou lišky přichází Lidmila Kábrtová se sbírkou volně provázaných, průzračných povídek. Podobně jako u kanadské spisovatelky Alice Munroové zde slova tvoří jen jakousi průhlednou fólii. Životy hrdinek jsou sice neurovnané a poházené, přesně jako životy většiny z nás, ale z literárního hlediska je zde vše na svém místě. Pod povrchem všedního dne se hýbou tektonické desky, takže nic už nikdy nebude takové, jaké to… — ale bylo to vlastně vůbec někdy takové?
-----
Pokaždé když Klára vešla do kostela, zdvihla hlavu vzhůru a podívala se na předěl v klenbě, který byl právě nad knězovou hlavou. Byl na něm zlatou barvou namalovaný nápis, všimla si ho, už když sem zabloudila poprvé. Láska nikdy nepřestává. Kněz na ten nápis možná už zapomněl, místní ho nejspíš dávno nevnímali. Ale byl přesně tím, co tu Klára cítila.
- ukázka z povídky V souhvězdí Labutě
