Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neu
...
Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran.
Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu.
Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.
