Píšovinky

Kniha „Píšovinky“ není jen tím, čím by se mohla zdát na první pohled - tedy vtipnou a jazykově uvolněnou sbírkou zkušeností a příhod, týkajících se povětšinou sexu, či obecně svádění a vztahů mezi mužem a ženou, zarámovaných jakýmsi Kunderovským motivem pomsty zhrzeného (ne)milence. Ve skutečnosti jde také o zajímavý intelektuální text, což nezakryjí ani - často, leč poměrně účelně - užívané vulgarismy. Tato záležitost je jasná již na první stránce.
Kniha je nejen výraznou sebereflexí hlavního hrdiny, ale i reflexí normalizační doby, ve které vyrůstal, a raně kapitalistické éry, v níž nyní žije, včetně různých historických přesahů a rodinných i politických souvislostí. Jako potomek v Česku zapomenutých Němců může s dobrým nadhledem pozorovat i středoevropský česko-německý kulturní souboj. Tento zápas nemůže pro něj dopadnout jinak než nerozhodně, protože je to také podmínkou, aby v jiném, nenápadnějším, ale o to důležitějším, zvítězil člověk nad blbcem. Kniha obsahuje též množství úvah, myšlenkových procesů, v nichž se snaží autor co nejjasněji zformulovat určité názory a postoje, a je třeba konstatovat, že většinou dochází k celkem vtipným závěrům a postřehům.
Samotný příběh knihy je pak především jakýmsi vnitřním proudem, který celé toto sebe- i všezpytování unáší dál klidným a stejnoměrným tempem.

Autor o knize: „Vlak, v něm muž. Vlak pomalý, myšlenky muže rychlé a často velmi mužné. Normální zdravý muž si také ve svých zdravých myšlenkách nepojmenuje věci jinak než pravým jménem. Sám se sebou a před sebou a sám nejenom v kupé se nebojí ani provokovat a provokace je tedy hodně i hodně různé, nejvíce pak politické a erotické. Ze všech nejprovokativnější je ale jedna nenápadná myšlenka, totiž že vztah mezi láskou a sexem je v zásadě kladný i když úměrnost není vždy přímá. Naproti tomu je úměra jednoznačně nepřímá mezi slušností a komunismem a přes všechno zdání je hrdina slušným hochem. I to co zrovna provedl, než nasedl na vlak, není nic neslušného, jenom možná slušná ptákovina. Ale také možná rafinovaná msta, kdopak to nakonec pozná; v době tak málo rytířské?“