Každá situace může být přelomová…
Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít. Pak ho smete puberta a nepřekonatelné výzvy prvních lásek, následuje série dalších více či spíše méně šťastných vztahů, spousta takzvaně „běžných problémů“, až se jakžtakž bez újmy dokodrcá k remcavému stáří. A v průb
...
Každá situace může být přelomová…
Člověk vyrůstá v rodině, se kterou se chtě nechtě musí nějak sžít. Pak ho smete puberta a nepřekonatelné výzvy prvních lásek, následuje série dalších více či spíše méně šťastných vztahů, spousta takzvaně „běžných problémů“, až se jakžtakž bez újmy dokodrcá k remcavému stáří. A v průběhu toho všeho se nepřetržitě snaží zavděčit rodičům, které si vlastně nevybral. Roční období se střídají a životy běží. Povídková sbírka Biancy Bellové zachycuje právě tyto fragmenty lidských osudů. Jsou to výseky jednotlivých životních příběhů, v nichž jsou často ony osudy obsaženy vlastně kompletně — dívka na koupališti zažije přelomovou situaci, podobně zásadní je pro jinou ženu setkání dohodnuté přes Tinder, jednomu muži zase zemře dobrý přítel, jiný se vydává číst na literární festival, stará básnířka vede v pečovatelském domě rozhovor s mladým novinářem a v nehostinných Sudetech zase jeden hrázný vzpomíná na dívku, která mu pootočila svět. Z hromad nostalgie a melancholie však Bianca Bellová umí vyhrábnout i dávku zvláštní naděje. Naděje, že to jsou všechno vážně jen fragmenty a svět se nepřestává točit dál…
–––
Dětství, lásky, rodinné a partnerské souboje, nenaplněné touhy a nebezpečná seznámení a stáří… A za tím vším melancholie, nostalgie, a přece jen i trocha naděje. Alespoň v povídkové sbírce Biancy Bellové Tyhle fragmenty.
Oi-cuki je jednoduchý úder. Trénujete to na karate do zblbnutí — předsunete jednu nohu a stejnou rukou vypálíte, pootočíte přitom pěst o 180 stupňů, zatímco tu druhou ruku stáhnete se stejnou silou vzad. Tak vygenerujete pořádnou mrdu. Jak to mám z tréninků zautomatizovaný, ani o tom nemusím přemejšlet, prostě vypálim.
Laco se svalí na zem, moc elegance to nemá.
„Co děláš, kreténe?!“
Z nosu mu valí červená a ret má natrženej. Svíjí se na zemi, jako by měl záchvat padoucnice. Vezmu tašku a kluci se rozestoupěj. Trochu se mi klepou kolena.
Táta si pro mě musí přijít do ředitelny.
„Tak ty ses popral?“ povídá cestou domů a klouby prstů na volantu mu úplně zbělaj.
— Ukázka z knihy
