Pražská škola se stala ve světové lingvistice 20. století pojmem: na základě Kurzu moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura a z poznatků ruského formalismu spoluutvářela a šířila strukturalismus jako moderní, dynamický směr bádání jak v lingvistice, tak v literární vědě. Její představitelé, zakládající členové Pražsk
...
Pražská škola se stala ve světové lingvistice 20. století pojmem: na základě Kurzu moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussura a z poznatků ruského formalismu spoluutvářela a šířila strukturalismus jako moderní, dynamický směr bádání jak v lingvistice, tak v literární vědě. Její představitelé, zakládající členové Pražského lingvistického kroužku (1926–1952) Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka pořádali odborné přednáškové schůze, vydali řadu publikací i s mezinárodní účastí (především Travaux du Cercle linguistique) a zúčastnili se také široké vědecké diskuse na celoevropských kongresových setkáních. V Kroužku přednášela řada zahraničních učenců.Svazek korespondence Pražské školy se tematicky dotýká celé této činnosti spolku. Představuje epistolární klenoty domácích i zahraničních vědců nebo českých avantgardních umělců, adresovaných zakládající pětici vědců. Ve výboru 581 dopisů psaných ve světových i dalších slovanských jazycích přináší to nejcennější, co se v dopisech k vědeckému odkazu školy uchovalo. Pozoruhodné jsou především dopisy od lingvistů Kodaňské školy (29 dopisů od Louise Hjelmsleva) a Ženevské školy; z domácích pak dopisy Mathesiovy, které psal svým žákům, rozsáhlá korespondence Josefa Vachka, Felixe Vodičky a René Wellka. Trpký osud strukturalistů po druhé světové válce dokumentují vedle Vachkových dopisů adresovaných Havránkovi i další jemu určené dopisy Alexandra Isačenka a Ľudovíta Nováka. Cizojazyčné dopisy jsou publikovány v originálním znění i v překladu.
