Sestřel

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila.
Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací.