Jákobův žebřík

Píše se rok 1975 a moskevská scénografka Nora Osecká pohřbívá svou babičku Marusju. Z jejího bytu si odnese truhličku s rodinným archivem. Jeho první položky začal psát v roce 1911 kyjevský židovský intelektuál Jakov Oseckij, když posílal dopisy své nevěstě Marusje. Příběhy vnučky a jejího dědečka se v sobě zrcadlí a postupně se přibližují. Přidávají se k nim osudy dalších generací a množství vedlejších postav.

Všechny dohromady vypovídají o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii. Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.

Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin - jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.