Kniha Pascalovské meditace (1997) patří k nejdůležitějším teoretickým pracím francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Autor se v ní pokouší pohlédnout z odstupu na celek svého díla a výslovně rozpracovat základní principy, jimiž se ve svém bádání řídil. Východiskem knihy je kritika „scholastického rozumu“,
...
Kniha Pascalovské meditace (1997) patří k nejdůležitějším teoretickým pracím francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Autor se v ní pokouší pohlédnout z odstupu na celek svého díla a výslovně rozpracovat základní principy, jimiž se ve svém bádání řídil. Východiskem knihy je kritika „scholastického rozumu“, tedy snaha odkrýt sociální podmínky umožňující veškerou intelektuální práci; nejdůležitější z těchto podmínek pak je samotná situace scholé, volného času osvobozeného od praktických tlaků. Profesionální myslitelé v čele s filozofy si však podle Bourdieua podmíněnosti svého postavení obvykle nejsou vědomi, a scholastické vidění světa neoprávněně zobecňují. To vede k řadě iluzí a zkreslení, zejména k nepochopení svébytné logiky praxe a přehnaně intelektualistickému pohledu na lidské bytosti. Bourdieu ve své „negativní filozofii“ tyto filozofické omyly potírá, a nadto předkládá vlastní pojetí člověka, vyplývající z jeho sociologických výzkumů, přičemž se zaměřuje právě na ty aspekty lidské existence, které jsou pro scholastický pohled většinou neviditelné, jako role těla v učení se a poznávání, dějinnost rozumu nebo otázky moci a násilí.
