Ve společnosti, která o sobě není schopna vyprávět, je obtížné nacházet smysl.
Máme k dispozici nepřeberné množství nástrojů k šetření času — a přitom nic nestíháme. Dějinné události jako by bez přestání probíhaly kolem nás. A přece jsou hned zapomenuty. Nezvládáme z nich
...
Ve společnosti, která o sobě není schopna vyprávět, je obtížné nacházet smysl.
Máme k dispozici nepřeberné množství nástrojů k šetření času — a přitom nic nestíháme. Dějinné události jako by bez přestání probíhaly kolem nás. A přece jsou hned zapomenuty. Nezvládáme z nich totiž kolektivně sestavit jednolitý, smysluplný příběh. Podobné je to i s lidským životem, který se navzdory všem společenským i technologickým příslibům roztříštil do tisíců roztěkaných přítomností. Žijeme v časovém paradoxu: neustále se něco děje, ale zároveň se nic nemění. Projevem tohoto stavu „zběsilé strnulosti“ jsou pak mimo jiné i rok od roku vyšší počty diagnóz úzkostných stavů a depresí.
Kniha Společnost úzkosti vypráví o původu tohoto paradoxu — o mizení prostoru politiky coby společenského synchronizátoru, coby místa vyprávění o minulosti i vytváření představ o budoucnosti. A také o tom, jak je vzniklé vakuum zaplněno informacemi, zbožím, zážitky a chronickou úzkostí ze skutečnosti, že nic z toho nedává pořádně smysl.
–––
Kniha Jana Géryka upozorňuje na nečekané efekty kapitalismu: společnost ztratila možnost o sobě vyprávět ucelené příběhy — jsme v tahu neustále zrychlující ekonomiky, která nemá ráda konce, musí růst dál a dál. A s ní rostou i úzkosti a deprese…
