V jubilejním Roce české hudby si připomínáme výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884). Už děti ve škole se o něm učí, že položil základy české národní hudby, je to po generace omílané klišé. Pavel Kosatík studiem pramenů došel k závěru, že faktů o Smetanovi je k dispozici možná dost, ale že jsm
...
V jubilejním Roce české hudby si připomínáme výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884). Už děti ve škole se o něm učí, že položil základy české národní hudby, je to po generace omílané klišé. Pavel Kosatík studiem pramenů došel k závěru, že faktů o Smetanovi je k dispozici možná dost, ale že jsme je, s ohledem na potřeby té naší doby, dostatečně nepromysleli. Autor nesouhlasí už s tou hlavní, nejčastěji předkládanou tezí o Smetanovi jako jen zakladateli české hudby. Vidí v něm představitele hudby evropské. Myslí si, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už s Bedřichem Smetanou. „Jen“ se to za něho ještě neumělo do toho světa dostat, a pak s tou teorií o jeho toliko české hudbě se na to možná dost nemyslelo. Nikdy není pozdě věci začít napravovat a vhodná chvíle pro to může být právě teď. Je škoda, pokud svět zná ze Smetany jen Prodanou nevěstu, Vltavu a smyčcový kvartet Z mého života. Do světa zrovna tak patří Dalibor, Hubička a Dvě vdovy, celá Má vlast, cyklus „švédských“ symfonických básní a také množství brilantních skladeb psaných pro klavír. Mějme Bedřicha Smetanu více rádi. Pusťme si ho z povědomí do vědomí. A pak do světa.
