Návrat

Může být láska k Bohu silnější než ta lidská? 

Jana je přesvědčená, že její víru nic nezlomí. Zvlášť když přichází svoboda a ona konečně může žít v klášteře. Vstupuje mezi sestry plná nadějí, odhodlání, ale i iluzí. Ty se s každodenním řeholním životem začínají plíživě drolit. Jana musí znovu potěžkat svůj nenaplněný vztah k Viktorovi, ale především si odpovědět na otázky, které do jejího života vnáší záhadná Karin. 

Román čtenáři umožňuje nahlédnout do tajemného světa kláštera a tento obraz se vymyká obvyklým představám o životě v něm. A ačkoliv se může místy jevit jako nelichotivý, nikoho nesoudí. V neposlední řadě je Návrat fascinujícím milostným příběhem. Protože lidská láska je jako nezkrotné, mnohočetné zvíře, které k sobě vytrvale hledá druha… 

–––

Knihy Petry Dvořákové vynikají citlivým zachycením lidské psychiky, vztahů a vnitřních konfliktů. Autorka skvěle pracuje s jazykem a dokáže autenticky vykreslit emoce i běžné životní situace. Její příběhy poutají svou hloubkou, empatií i humorem a schopností otevřít důležitá, často tabuizovaná témata.
— Martin Stöhr, redaktor 

 I když jsem v klášteře prožila několik let, nejedná se o můj vlastní příběh ani o příběh některé konkrétní sestry. Autentická je ale zkušenost a zachycení každodenního života v klášteře, kde se potkávají ženy nejrůznějšího věku, povah i myšlení. Realitu takového života člověk nikdy neodhalí při letmých setkáních s řeholnicemi, ale zahlédne ji jen tehdy, když mezi nimi pobývá delší čas.
— Petra Dvořáková, autorka 

 „Jsi tady?“ nakoukla jsem do místnosti, nikdo tam ale nebyl. Jen na rozviklaném stole hořela svíčka a u ní ležel malý dárek. Obroušený kousek skla, co tu Karin kdysi našla na parapetu. Byl vytvarovaný do šestiúhelníku, jako by se vylouplo jedno očko z včelí plástve. V malinkém otvůrku byla provlečená jednoduchá kožená šňůrka. Vzala jsem ho do prstů a chvíli jím kývala proti svíčce. Světlo se skrze něj lámalo do jemných odstínů oranžové. Skoro se zdálo, že je plamínek uvězněný přímo v tom skle, a i když si ho pověsím pod hábit, bude tam svítit a hřát. Bylo to poprvé, kdy jsem záviděla vojákům, že pro ně to tady mohlo být konečné. Pro mě tu měla být věčnost. „Děkuju,“ zašeptala jsem do chodby a byla si jistá, že Karin mě slyší.
— ukázka z knihy