Fantaskní román o ženském přátelství, hledání záchytných bodů v životě i sebe sama
Karolína a Markéta jsou sice na pohled jako oheň a voda, rozumí si však jako nikdo jiný. Nyní obě kamarádky čelí výzvám, s nimiž si nevědí rady. Markéta se po rozpadu vážného vztahu stáhla s úzkostmi do malé vesnice, Karolína se zase pokouší vybalancovat úspěšnou kariéru a rodinný život, který má do pohody daleko. Novou perspektivu jim měla dát společná dámská jízda, jenže ta se mění v eskapádu bizarních situací, před nimiž není úniku. Kdo chce vykrást knihovnu? Co se píše v králičím manifestu? A co znamenají dopravní nehody, které jim mizejí přímo před očima? Aby zvládly vyřešit, co je trápí, budou se muset spolehnout jedna na druhou. Tuhle zatěžkávací zkoušku však jejich přátelství nemusí ustát.
Příběh o dospělém přátelství dvou žen, které se potýkají s osobní krizí tím nejlepším způsobem, jakým to jde — bláznivým road tripem.
–––
Čekali jste nevinnou konverzaci, ale je to surreálný trip. Už se vezete! Netušíte, jestli příběh nabere směr k syrovému hororu, psychologickému dramatu nebo bizarní grotesce, ale rozhodně to chcete vidět, protože je to neskutečně zábavné. Proplouváte panoptikem těch nejdivnějších, ale přitom značně povědomých postaviček; smějete se dokonale odpozorovaným detailům z literárního provozu; a zároveň cítíte temný proud existenciální úzkosti, která je čím dál hutnější, mrazivější a dusivější. Tohle nemůže dopadnout dobře! Narazíme do stromu! Jenže autorka každou zatáčku bravurně vybere. Balancuje přesně na hraně uvěřitelnosti a nikdy nesklouzne ani k samoúčelné burlesce, ani k těžkopádné popisnosti. Bavíte se od začátku do konce a teprve dodatečně vám dojde, že vám se zručností kouzelníka Milhošta podstrčila pravdu o životě.
— Vilma Kadlečková, autorka série Mycelium
Příští zastávka sice pojednává o neradostných věcech, přesto je to kniha jemně vtipná a plná absurdních situací. Tato komorní podoba fantastiky v našich krajích příliš nevychází, ale působí jako velké osvěžení, které přijde vhod jak čtenářům cozy fantasy, tak těm, kdo hledají melancholickou pauzu.
— Jiří Štěpán, Host
„Vidím, že to koště pořád stojí,“ řekla Karolína s náznakem rozladění a ukázala do rohu zahrady.
Rostl tam jediný strom, klenutá třešeň, do níž krátce poté, co se sem Markéta nastěhovala, udeřil blesk. Polovina zchřadla a suché větve trčely k nebi jako ohlodané pahýly. Druhá část rozštěpu se však nevzdala a vyrazily z ní zelené lístky s květy, které halily to vrásčité mrtvé torzo jako svatební závoj. Třešeň už neplodila, a když se Karolína kdysi ptala, proč tu strom nechávat, Markéta jen krčila rameny.
„Je moje,“ řekla jí na to tehdy. „A mně je jí líto.“ Stejnou větu zopakovala i teď.
„Mohla bys tu mít něco, co plodí,“ oponovala Karolína.
„Já vím,“ kývla Markéta skoro provinile, ale v její tváři šlo přečíst, že strom stejně nepokácí. Karolína upila čaj a znovu se rozhlédla po zahradě.
Něco je jinak.
— ukázka z knihy
