Osamělí hrdinové

Kultura individualismu a její dopady na lidské životy a politiku 

Všichni jsme výjimeční. Když najdeme své autentické já, konečně budeme šťastní. Úspěch a životní spokojenost si musíme zařídit sami, nikdo to za nás neudělá. Máme právo žít si život po svém.  

Kolikrát jsme už takové poučky slyšeli a denně slýcháme… Jsou to všechno dobře znějící rady, ale jako spousta dobrých rad i ony mají svůj háček: nakonec budeme na všechno sami. Pavel Pospěch se v knize Osamělí hrdinové věnuje stále významnějšímu fenoménu individualismu a hledá jeho společenské kořeny a dopady na náš každodenní život. Vysvětlení, která nabízí, nejsou generační, psychologická ani technologická, nýbrž sociologická. Za nárůst posedlosti sebou samými nemohou ani zhýčkané mladé generace, ani všudypřítomné sociální platformy. Individualismus je produktem specifické kultury, v níž jsme vychováváni od dětství a vězíme v ní hlouběji, než bychom si mysleli. Kultura individualismu z nás dělá osamělé hrdiny vlastních životů a stále více nám znemožňuje žít smysluplný život s lidmi okolo nás.   

–––

Pavel Pospěch se ve své knižní eseji dotýká věcí a problémů, které ve vlastních životech jen vzdáleně tušíme a někdy si ani nechceme připustit: i kdybychom dosáhli na všechny ideály a normy, které před nás klade současná společnost, nemusíme být šťastní. Pointa však není vinit sebe, nýbrž společnost. Pospěch nabízí potřebný kritický pohled na kulturu naší každodennosti, od práce přes vztahy až po spotřebu. 

Kultura autonomie je hodnotovým rámcem procesu individualizace — je obalem, který individualizaci prodává jako cenný a hodnotný produkt. Zatímco individualizace z nás dělá přetížené manažery vlastních životů, kteří musí stále znovu hledat privátní řešení vršících se společenských problémů, kultura autonomie tuto nejistotu převléká do jásavého obalu: máte svobodu se rozhodnout, můžete si dělat věci po svém, nebojte se být výjimeční. O obyčejných a konvenčních životech ať sní obyčejní a konvenční lidé. Že tato kultura rozleptává společenské instituce, je nasnadě: obyčejné školy vypadají jako nedostatečně kreativní. Obyčejné politické strany vypadají jako disciplinující struktury, které nerespektují individualitu svých členů.
— ukázka z knihy