V roce 1962 jsem jako student Pedagogické fakulty založil ve Spálené ulici v sále České státní pojišťovny divadelní klub Olympik.
S kapelou Dixi-party přišel v témže roce do klubu Jiří Grossmann. A bylo rozhodnuto. Osud tomu chtěl, abychom se rychle spřátelili a začali intenzivně spolupracovat. Týž osud nám však nedopř
...
V roce 1962 jsem jako student Pedagogické fakulty založil ve Spálené ulici v sále České státní pojišťovny divadelní klub Olympik.
S kapelou Dixi-party přišel v témže roce do klubu Jiří Grossmann. A bylo rozhodnuto. Osud tomu chtěl, abychom se rychle spřátelili a začali intenzivně spolupracovat. Týž osud nám však nedopřál dostatek společného času - 5. prosince 1971 nás zase rozdělil. Jiří Grossmann zemřel. Přesto jsme toho stačili udělat v oblasti humoru poměrně dost. Byli jsme tak pilní? Nevím. Rozhodně jsme nebyli líní. Snad jsme toho napsali tolik především proto, že nás to bavilo. Byli jsme šťastní, když se lidé smáli.
A diváci se smáli hodně. Možná víc, než jsme si zasloužili. Asi poznali, že v našem humoru je upřímnost a že máme své obecenstvo rádi. Opláceli nám smíchem, potleskem a milými dopisy.
A oplácejí nám vlastně stále. Kupují si povídky Š+G, desky a kazety Š+G. A znovu píšou dopisy. Adresují je mně, ale vyptávají se především na Jirku.
Fascinuje mě to, protože mi píšou i lidé, a není jich málo, kteří Jiřího Grossmanna nikdy nemohli vidět na jevišti. A já jim děkuji.
Jsem rád, že především pro ně vydává Bonton Návštěvní den 1.
Váš Miloslav Šimek
