S Thespidovou károu Jana Pivce

JAN PIVEC (*19.5.1907 – † 10.5.1980) Z komentáře k původnímu LP albu 1218 3809 vydanému Supraphonem v roce 1986: Nejprve k názvu."Thespis, 6.st.př.n.l., řecký dramatický básník; jeho jméno spjato s počátkem antického divadla. Rok, kdy Thespis zvítězil v dramatickém závodě (mezi 536-533 př.n.l.) byl pokládán za počátek antické tragédie. Rčení o Thespidově káře, označující kočovné divadlo a divadlo vůbec, je založeno na domněnce, že Thespis byl nejprve potulným hercem, jenž s sebou vozil na voze divadelní rekvizity"...Vybavíme-li si Pivcovo rudimentární herectví, rudimentární ve smyslu prvopočáteční, bytostné, pak se nám pro tohoto herce rodem vnutí s překvapivou samozřejmostí představa Thespidovy káry. Proto také nazval Odeon knihu Pivcových vzpomínek...Thespidova kára Jana Pivce. A odtud i název této desky... V první části knihy jde...o běžné paměti-vzpomínky, kdy herec vypráví o svém životě od narození až po dny odpočinku. Běžné však nejsou v pravém slova smyslu proto, že se v nich prosadilo Pivcovo legendární vypravěčské umění: jsou literárním dílem sui generis...Pivcův vstupní text je užitečný i pro posluchače desky, budiž tedy citován: "Při nespočetných setkáních s lidmi, ať v denním chvatu nebo v pohodě soukromí, ať za svitu dne nebo při večerních i nočních posezeních, při nejrůznějších příležitostech přicházela řeč na divadlo a vůbec na kumšt. A tu často, přečasto jsem byl a dosud jsem vyzýván, abych vyprávěl, jak to se mnou vlastně bylo od začátku. Život u divadla je přece jenom hodně odlišný od všech jiných povolání. Skrývá v sobě nejen mnoho úsměvů, radosti a humoru, ale i mnoho chvil a období bolestných a chmurných...Nuže tedy, opono, třeba dnes jen pomyslná, nahoru!" Deska S Thespidovou károu Jana Pivce dává však nahlédnout i do druhé části knihy, sestavené z Pivcových textů nejrůznějšího typu (od básně a prózy přes články, vyznání, dopisy až po interviewy a ankety), z kritik divadelních inscenací, v nichž účinkoval, ze vzpomínek přátel, z různé memoárové a teatrologické literatury, z korespondence atd. Je to zrcadlový odraz prvního dílu: znovu se tu odvíjí celý život, jenže očima druhých, a tedy z jiných úhlů. Výsledný obraz je však celek, jednota, portrét osobnosti, která patřila mezi přední členy nezapomenutelné gardy Národního divadla... ...Vzpomínka spolužačky Vlasty Fabianové je teplá jako podaná ruka, z vyprávění Miroslava Horníčka je slyšet něco jako splněný klukovský sen i ze ctitele se mohl stát přítel, za větami Radovana Lukavského je cítit pochopení a úcta, v historkách Bohumila Bezoušky jako bys naslouchal samotnému Janu Pivcovi... Gramofonová deska není mrtvá litera, ale živé poselství. Má proti knize své nevýhody, ale i výhody...Kdo umí soustředěně číst a přitom dokáže i pozorně naslouchat, pochopí, že hlas těch, kteří k němu hovoří, může být zázračný: sděluje cosi navíc, co jsme očima nepřečetli. Platí to i o těch, kdo napsali své vzpomínky pro Thespidovu káru Jana Pivce. Je to krásné čtení. Ale naslouchat jejich hlasu, je přece jen víc: jako bys slyšel tep jejich srdce. A možná i svého. Vladimír Justl