Povídky o zvířatech

Lidé mají rádi zvířata - nejen, že je pozorují, ale že se v nich vidí. Tuší a čtou z nich vlastnosti, jež v nich samých bývají utajeny. To je všeobecná věc. Někdy si z nich odvozují vlastnosti, které jim samým chybí. U psů hledají věrnost, přítulnost, nahrazují jim kamarády. Přímočarost zvířete, jeho instinktivní chování, působí na lidskou psychiku osvobodivě. Humorista Jaroslav Hašek měl zvířata rád od malička. Už v domácnosti jeho matky se všichni museli podřídit panovačným choutkám jejich kocoura Bobeše, z něhož se postupně vyvinul tyran, ovládající celou rodinu. To však Jaroslav netušil, že se v dospělém věku stane znalcem různých druhů psů - kynologem, a že "svět zvířat" se stane jeho profesí. Jako literát - humorista totiž nenašel zaměstnání (redakce se bály jeho štiplavého humoru) - a proto vstoupil do časopisu Svět zvířat, jehož redakce i zvěřinec jsou umístěny v Košířích. Jsa nyní redaktorrm "odborného listu" musel se naučil "pomlouvat zvířata", totiž shánět poznatky a detaily o jejich vlastnostech, aby uspokojil zájem čtenářů. V prvním "zvířecím fejetonu", otištěném v tomto časopise, nazvaném příznačně O jednom hrozném psu, vytvořil portrét psa- tuláka, který byl navenek "tak ošklivý" - až byl krásný. Po zákonu uměleckého obrazu vyjádřil zde vlastní ideál tuláka, bohéma a satirika. V redakci Světa zvířat získal nový redaktor obrovskou zkušenost. Naučil se pracovat s prameny a příručkami - Brehmův Život zvířat bylmu každodenní zoologickou příručkou. Psal o všem možném - o opicích psohlavých paviánech, o žralocích u Messiny, o afrických ptácích a jiných zajímavostech ze života zvířat. Jenže nic netrvávěčně. Po čase, když jeho prameny začaly vysychat, začal objevovat nové, neznámé rysy a vlastnosti - a když ani to nedostačovalo - začal si prostě "neznámé" tvory vymýšlet. S gustemmystifikátora psal o prahorní bleše inženýra Kúna, o ještěrech a ptácích třetihor, dokonce si dovolil přejmenovat sojku na nový druh ptáka "ořešníka" - protože prý sedává na ořechu - apodobně. Odběratelé a odborníci -zoologové se pochopitelně dotazovali, psali a stěžovali si majiteli listu - a Hašek dostal "padáka". Ten se však nevzdal. Rozhodl se pro samostatnépodnikání. Na jméno své ženy, která neměla o jeho plánech ani tušení - založí si vlastní obchod se zvířaty. - čili tzv. Kynologický ústav A začal podnikat. V časopise Svět zvířati jinde nalezneme řadu inzerátů, v nichž Hašek oznamuje, že zakoupí různé druhy psů, které umístí ve vlastním zvěřinci. Jak sehnat dostatečné množství exemplářů, nemáte-li peníze, abyste je mohl zakoupit? Hašek si věděl rady. Najal sluhu Čížka, košířského občana, který nejen že dovedl psy, dovedl je také opatřit. Na svých potulkách Prahou odlákával chovatelům jejich miláčkya sbíral některé zatoulané "exempláře", které pak uzavřel v Haškově košířském obchodu. Jak se o tom dočtete ve Švejkovi. A tím jsme u našich dvou ukázek. V první z nich, v humoresce Můj obchod se psy, líčí autor humorně, jak došlo k založení "kynologického ústavu" a jak sluha Čížek obstarával nové exempláře. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že tato brilantní "zvířecí" humoreska je do značné míry vzata ze skutečností - dnes by se řeklo, že to je vlastně reportáž, anebo "literatura faktu". Podobně je tomu i v druhé ukázce, s názvem Má drahá přítelkyně Julča. Zdánlivě jde o fantastickou grotesku. Je možné, aby se cvičená opice psohlavého paviána zmocnila pistole a vkroji tyrolského citeristy Jägerleho vystrašila výstřelem stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí v Košířích čp. 249 pod Cibulkou, téměř k smrti? Tady zřejmě pracovala Haškova humornáfantazie. Jenže: dlužno podotknout, že šimpanzí samice Julča, alias "tyrolák Jägerle", skutečně v roce 1909 v Praze existovala! Vystupovala jako cvičená opice v pražském Varieté(dnes Divadlo v Karlíně), zprvu společně s cvičeným opičákem "konzulem" Petrem. Zanedlouho poté, když o jeden a půl roku mladší opičák Petr svými kousky Julču zastínil, octla se "na penzi" a byla zřejmě dodána do zvěřince Světa zvířat v Košířích. Že v ní její cirkusové návyky a touha po uměleckých produkcích zřejmě neutuchly, o tom svědčí naše ukázka. Podlenázoru literární kritiků může být tato "zvířecí" causerie Haškova klidně srovnávána s humoreskami Chestertona, Wilda, Čechova a jiných evropských humoristů. Slyšíme-li tyto dvě ukázky brilantního "zvířecího" humoru, zde v interpretaci Vojtěcha Dyka, napadne nás zvláštní věc: tento autor musel mít psy a zvířata velice rád, neboť je dovedl nejen bedlivě pozorovat, ale dovedl se vciťovat do jejich světa a charakterizovat ty jejich vlastností, jež se až nápadně podobají lidským; Jako milovník a přítel zvířat nacházel Hašek modely chování, jež bývají u lidí skryty zástěnou "výchovy" a přetvářky. Zvířata mají prostě čistou duši - jsou naivní a bezprostřední, jako děti, ale nedovedou lhát. Jsou proto hlubinným zrcadlem lidského chování a lidské duše. Snad proto si je Hašek tolik oblíbil. S jistou nadsázkou lze říci, že Haškův přístup ke srovnání života zvířat a lidí je u tohoto autora nejen jímavý, ale i v jistém smyslu - filozofický. Radko Pytlík