Zdeněk Štěpánek recituje

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 0 18 0628 "Zdeněk Štěpánek recituje" vydanému v Supraphonu v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: "Od roku 1920, kdy se vrátil z Ruska, byl Zdeněk Štěpánek velkou nadějí jako jeden z nejnadanějších herců českého divadla, a od ledna 1928, kdy poprvé hrál Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu, zařazuje se mezi největší tragiky, kteří kdy u nás hráli." Tak začíná Götzova monografie z roku 1962. Tyto superlativy a další přívlastky je možno bohatě rozmnožovat, neboť ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (1896-1968) byl výraznou osobností ve všech oblastech hereckého reprodukčního umění. Soupis jeho divadelních, filmových, rozhlasových a televizních rolí by vydal na obsáhlou publikaci, nemluvě o jeho činnosti režisérské, scénáristické a spisovatelské. A pak je tu ještě jedna nepřehledná oblast, a to je Štěpánkova oddaná služba nedramatické literatuře, poezii, próze, komentářovým textům, činnost známá jak z jeho práce před mikrofonem, tak ze stovek vystoupení při nejrůznějších příležitostech. Archívy rozhlasu, filmu, televize, Supraphonu, pražského Divadla hudby a dalších institucí poskytují množství dokladů o Štěpánkově lásce a vzácném porozumění, s nímž přistupoval k přednesu textu….Snímky, které tvoří přítomnou desku, jsou z roku 1960. Jde o lyricko-filosofické verše nejvýznamnějšího představitele moderní indické literatury Rabíndranátha Thákura (1861-1941) a o Havrana, báseň amerického spisovatele Edgara Allana Poea (1809-1849). Thákurovy verše byly u nás před několika lety velmi oblíbeny. Znamenaly jeden z povolených průhledů do světa, navíc do myšlenkové oblasti, o níž u nás nebylo už dlouho slyšet, do atmosféry jisté exotiky, která se ve své obecné poloze ukázala jako velmi blízká a srozumitelná, jako věčné poselství moudrosti a pravdy. Štěpánkova interpretace dává této poezii právě to, co potřebuje takto chápaný význam: lidské porozumění a zkušenost života, moudrost, přesvědčivost. Je to laskavý rozhovor, žádné kázání, a je to poezie...Kráse nasloucháme a krásu slyšíme, vystavěnou ze slov, která utekla ze slovníku, aby se mohla nadýchat vůně života...Poeův Havran, napsaný na počátku čtyřicátých let minulého století, je jedním z děl, která jsou hojně překládána do češtiny...Nezvalův překlad přežil už čtyři desetiletí - je z roku 1926...Pro přednašeče je Havran úkolem velmi náročným. Štěpánkovo pojetí je v naší tradici výkonem ojedinělým a - zdá se mi - kongeniálním. Spojuje v sobě jak epickou dramatičnost textu, navíc se vzácným smyslem pro kompoziční výstavbu básně a její vnitřní členění, tak velké zvukové kvality Nezvalova přebásnění, a to včetně zvukomalebného refrénu , který má v básni několik různých valérů významových i zvukových...Štěpánkův přednes byl nezaměnitelný. Zvláštní barva jeho hlasu, pevného a přitom jakoby mírně zastřeného a rozechvělého, hlasu, který opravdu h o v o ř i l, je nezapomenutelná, protože je jedinečná a příznaková. Žádná nažehlená barvotisková krása, ale hlas volného, rozvážného tempa a prosté, přirozené laskavosti. A přitom vždy také hlas básníkův. Poeův Havran to ukazuje názorně: nic nevymizelo a neztratilo se ze známých rysů Štěpánkova hlasu, a přitom je tu vše, co potřebuje právě Poeův Havran, jak jej pojal Vítězslav Nezval na vrcholu svého poetistického období. Toto jedinečné spojení osobitých prvků básnického díla s osobnostními rysy svébytného uměleckého projevu je tajemstvím velkého přednašečského mistrovství Zdeňka Štěpánka.