Povídky ze Slovácka

Komentář ILJI PRACHAŘE (*30.4.1924 - †10.8.2005) k původnímu LP albu 1218 4295 "POVÍDKY ZE SLOVÁCKA" vydanému v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Vám všem, kteří budete mít trpělivost zaposlouchat se, vám všem, kteří ji mít nebudete a stisknutím páčky či tlačítka mi vezmete slovo, vám všem chci říct, že jsem byl stejně tak jako vy kdysi malým chlapcem. Nosil jsem tříčtvrteční gatě, abych z nich brzy nevyrostl, botky po starším bratrovi a školní tašku už nevím, po kom. Těšíval jsem se na léto. Už jeho tušení mě zneklidňovalo natolik, že jsem si v závěru školního roku zničil vysvědčení. Z nepochopitelných důvodů jsem úsudkem vypočítal, že husa, jež byla předmětem daného úkolu, vážila dvacet pět kilogramů. A když jsem záhy na to nebyl u tabule schopen vzpomenout si, že ochránci našich hranic byli Chodové, bylo mi jasné, že s přicházejícími prázdninami se opět dostavuje čas nepochopitelné blaženosti. Otec pak otevřel vysvědčení, přelétl zrakem známky, řekl své obvyklé "že ze mě nebude nikdy kvalifikovaný nádeník", maminka řekla na moji obranu něco jako "že všichni lidi nemůžou být chytří, jinak by se vedle nich nepoznal hlupák" a dala mi korunu na holiče. Nemusela připomínat, abych řekl dohola, protože pan holič koncem školního roku jinak nestříhal. Odejel jsem na prázdniny na naší slováckou vesničku, kde jsem se mezi svými statečnými, taky holohlavými, kamarády cítil tak, jak už jsem se později nikdy necítil. Bzenec byl daleko. Plné čtyři kilometry. A Karpaty tak vysoko...a vzdálenější než Ameriky. Jenže já jsem na ty nedozírné dálky vyzrál. Já jsem si o nich nechal den co den vyprávět. Jednou u sousedů, jednou přes čtyři domy a někdy na konci vesnice...ale vždycky v kuchyni. Říkal jsem si, kolik zbytečných peněz lidi vyhodí, aby napásli ve světě oči. Mně ho přibližovali moji milí zadarmo. Dobrým slovem. Nebyly to dálky čokoládové. Já měl raději ty anýzové nebo fondánové, či malinové. A když jsem se na ten svět podíval přes zelený střep pivní flašky...viděl jsem až za roh této kulaté planety. Probouzel jsem se do čistých dní. Když byly večer trochu ušpiněny lidským přičiněním, byla tu noc, která je vyčistila a vyparádila do dalšího zrození. A tak ta moje holá hlava putovala od chalupy k chalupě. Jak krásné je koukat na svět z dětského podhledu. To ani tabulka "Pozor zlý pes" člověka tolik nevyděsí. Tehdy pro mě ještě všichni lidé byli velcí. Dnes, kdy se dívám na svět shora dolů, cítím se o něco oloupen. Proto se rád vracím tam, kde kilometr byl nedozírný, a kopce tonuly v nekonečnu. Sbírám, co život nemilosrdně roztrousil a rozházel. Zastavuji se u každé chalupy, protože za všemi těmi vraty se něco událo. Všude žili lidé. Jeden se zrodil...a druhý mířil cestou spravedlivých. Takže vám všem, kteří budete mít tu trpělivost vyposlechnout, vám díky. A vám, kteří mi vezmete slovo, to nebudu mít za zlé. Až se budou blížit prázdniny, ať vás vysvědčení opět oblékne do krátkých gatí. Jen ten holič bude dražší. To mějte na paměti.