Kočičí hra

Komentář k původní LP Supraphonu z roku 1983: "Tato hra má být hrána jako jediná plynulá, souvislá věta..." István Örkény "Už jste viděli v Tylově divadle Kočičí hru?" Taková otázka se šířila v soustředěných kruzích o stále větším poloměru od data premiéry hry Istvána Örkényho 7. února 1974 na scéně činohry Národního divadla v Praze. Inscenace překonala počtem zhruba čtyř set repríz všechny rekordy úspěšnosti, viděli ji diváci z Prahy i nejvzdálenějších koutů naší vlasti a mnozí nejednou... Kočičí hra se počátkem sedmdesátých let stala vyslankyní současného maďarského dramatu na velkých scénách v polovině světa, vzbudila oprávněnou pozornost, nadšení i polemiky, ale vedle inscenace na jevišti budapešťského Vigszinház našla opravdu druhý domov v Praze. Důvodů, proč se Kočičí hra Istvána Örkényho stala takovou kulturní a společenskou událostí, bylo více, počínaje šťastným nápadem přizvat k pohostinské spolupráci tehdy devětadvacetiletého maďarského režiséra Gábora Székelyho, který měl lví podíl už na adaptaci původní filmové povídky pro divadelní text a vynikající tvůrčí atmosférou při studiu hry, kterou určovaly především představitelky dvou klíčových postav sester Erži a Gisely, dvě mimořádné herecké osobnosti - zasloužilé umělkyně Dana Medřická a Vlasta Fabiánová. Tyto příznivé předpoklady se promítly do toho hlavního - umělecké výpovědi neobyčejné lidské hloubky a apelativního poslání. Příběh Erži Orbánové, její sestry Gisely, přítelkyně Pavly Krausové a penzionovaného operního pěvce Viktora Molnára je bilancí různých osudů, vkořeněných do současného světa a utvářených poválečnou historií. Autor je nahlíží z vnitřku postav, ze soukromí, prizmatem nejintimnějších vzpomínek, tužeb, představ, snů a iluzí. Rozkrývá před námi celou sféru zjitřeného vědomí Erži v klíčových okamžicích jejího života, rozpoutává pravý gejzír činorodé aktivity, řetězec malých dobrodružství, hádek, skandálů, humorných, jímavých i hořkých činů a gest. Eržino chaotické jednání, které neodpovídá jejímu věku, je oním kočičím bojem o život, výzvou neúprosnému času, nepřízní okolností a náhod, trváním na právu své generace - a s prodlužováním lidského věku je mezi námi stále více "dříve narozených" - naplnit i podzim života smyslem v přitomnosti i budoucnosti. Bojem přinejmenším nadějnýcm, neboť zakotveným v socialistické společnosti, která jediná tyto otázky přirozeně zahrnuje do své etiky. Průběžný dialog se sestrou Giselou, upoutanou na pojízdné křeslo v mikrosvětě materiálního blahobytu "úspěšné" emigrace, ale mravní a lidské prázdnoty, je konfrontací dvou přístupů k životu i dvou světů. Vnáší do hry historicko-společenský rozměr, ukazuje na osudech dvou starých žen dvojí, vpodstatě třídní pojetí humanismu. Kočičí hra je tedy nejen vyznáním práva na plnohodnotný život, chvalozpěvem na neutuchající aktivitu, ale i stvrzením perspektiv, jaké dává lidem každého věku socialistická společnost. Představení Kočičí hry na scéně Tylova divadle s jedinečným, kongeniálním výkonem Dany Medřické v roli Erži Orbánové se v době vzniku své gramofonové verze ještě stále hraje; ale jednou přestoupí do světa legend a zbudou po něm jen dílčí písmena a obrazová svědectví. Gramofonová deska je cenným pokusem o přepis díla divadelního do podoby akustické.