Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci, anglicky mluvící texaští hraničáři, při obraně pevnůstky zahynuli a jejich smrt se stala mementem pro stovky příslušníků milice Tesasanů, kteří připravili po několika týdnech vítězům od Alama s pokřikem "Pamatujte na Alamo" u San Jacinta těžkou porážku. Bitva znamenala konec přináležitosti Texasu k Mexiku a stala se symbolem nezávislosti a součástí mýtu, který trvá dodneška. Ohlas pokřiku Texasanů od san Jacinta pak zněl opakovaně v průběhu 19. i 20. století, kdy střídaly slovo Alamo další výrazy, srov. například tituly amerických novin v únoru a březnu 1898 "Pamatujte na Maine". Mýtus Alama, jehož součástí byly odkazy na smrt nevinných žen a dětí povražděných po dobytí misie či pevnůstky vítěznými Mexičany přetrvával i v seriózní literatuře až do druhé poloviny 20. století, kdy rekonstruovali mexičtí a američtí historici skutečný průběh bitvy. Popis obléhání a dobytí Alama bude pak hlavní částí navrhované publikace, jistý epilog pak vytvoří popis bitvy u San Jacinta, kde zněl bojový pokřik "Pamatujte na Alamo" poprvé.
Slovo autora
Když jsem psal před čtyřiceti lety první, kratičký, text o Alamu, vycházel jsem nejen z tradičních titulů k dané problematice, tedy např. práce John MayersMeyers, Alamo (1948) ale především z tehdy moderních děl, zejm.LonTinkle,13 Days to Glory: TheSiege of theAlamo(1958) či Virgil E. Baugh, Rendezvous attheAlamo. Highlights in theLives of Bowie, Crockett, and Travis(1960). Obléhání a dobývání Alamabylo pro tyto autory, a odbornou i laickou veřejnost vůbec, součástí boje anglicky mluvících Texasanů za svobodu, jeho pád potom na jedné straně vítězstvím brutální přesily korunovaným vražděním bezbranných žen a dětí, na druhé straně pak mementem, které sjednotilo Texasany a utvrdilo je v přesvědčení o správnosti jejich rozhodnutí zřídit vlastní stát a nakonec vstoupit do americké Unie.
Tento klasický pohled vycházel z pramenů americké provenience a ještě častěji pouze z dobové americké publicistky opřené o nekriticky přijímanásvědectví z první, druhé či páté ruky. Tato publicistika pak trpěla stejnými neduhy jako publicistika pozdější, včetně té dnešní, a tvrzení novinářů odpovídala skutečnosti přibližně ve stejném počtu případů, jako se od ní méně či více, někdy přímo diametrálně, lišila. Teprve v posledních dvaceti letech a zejména v posledním desetiletí se objevily práce, jejichž autoři využívají ve větší míře také mexických pramenů a pamětí účastníků (srov. např. Thomas RicksLindley, AlamoTraces: New Evidence and New Conclusions(2003),ToddHansen(ed.), TheAlamoReader. A study in History (2003), James E. Crisp, Confrontando el Álamo. La últimalucha de Davy Crockett y otrosmitos de la Revolución de Texas (2009) či Phillip Thomas Tucker, Exodus fromAlamo. The Anatomy of the las stand myth (2010).Přistupují k nim samozřejmě s potřebnou mírou kritičnosti a podařilo se jim vytvořit obraz událostí, který se nejspíš velmi přibližuje skutečnému průběhu událostí a podstatně se liší od obrazu klasického.
Nemohl jsem nebrat tuto proměnu obrazu v úvahu, když jsem zmiňoval Alamo ve svých novějších textech a dnes jsem s politováním nucen konstatovat, že onen můj text ze sedmdesátých let neodráží patrně nic z historické skutečnosti Alama posledních únorových a prvních březnových dní roku 1836, ale reprodukuje věrněalamský mýtus. Davy Crockett s největší pravděpodobností nepobíjel útočící vojáky svou Betsy, nechybující ručnicí, v časové tísni jako kyjem, Jim Bowie téměř určitě nepálil do nepřátel z dvou pistolí a obránci Alama asi mluvili, alespoň ve své většině v běžném životě spíš španělsky než anglicky, případně anglicky se svými mexickými přáteli a obchodními partnery, jejichž kreolští předci se usadili v Texasu dávno předtím, než britští kolonisté překročili Allegany a vydali se na cestu k Missisippi, a díky svým pobytům v New Orleansu, Washingtonu či New Yorku hovořili jazykem Williama Shakespeara stejně dobře jako jazykem Cervantesovým.Když se pak ocitli s vystřílenými zbraněmi pod nelítostnou hrozbou ostrých bodáků, nechovali se jako hrdinové od Thermopyl (choval se se tam ostatně každý Sparťan, jak mu kázaly zákony?), ale hledali záchranu v útěku. Jen proto, aby se pak nechali honit naprosto bezbranní po pláni jako králíci mexickými kavaleristy s jejich šavlemi a hlavně strašnými kopími. Realitě neodpovídá ani tvrzení o zlovolném vraždění žen a dětí. Půvabným mladým ženám, a ty v Alamu byly, samozřejmě hrozí v přítomnosti vojáků téměř vždy různá nebezpečenství, či možná kdysi hrozila, důstojníci ovšem dokázali zajistit ženám a jejich dětem bezpečí i uprostřed bitvy a po krátké internaci v jednom z domů elity San Antonia se mohli všichni zadržení vrátit domů, dokonce s osobním Santa Anovým darem, pokrývka představovala na hranici civilizace užitečnou věc a dvě stříbrná pesa nebyla úplně malým penízem.
Laskavý čtenář tedy nechť přijme moji omluvu za bludy, které jsem kázal o Alamupřed čtyřiceti lety na základě svých tehdejších vědomostí získaných z hodnověrné literatury. Desítky let studia v knihovnách a archivech proměnily moje dávné podezření, probuzené už patrně během návštěvy seminářů a přednášek pedagogů, jichž si dodneška velmi vážím, a posilované potom četbou klasické i moderní literatury, pamětí, dobového tisku a luštěním neskutečných klikyháků v archivních dokumentech, v jistotu. Ne vše, co je považováno s odkazem na autority, za nezpochybnitelný fakt, takovým faktem skutečně je. Archivní pramen je zase jen výtvorem člověka a fotografie i filmový dokument výsledkem jeho volby. Paměť svědků je omylná, nemluvě o jejich schopnosti „zapomínat“ či nechat ovlivňovat pamatované a reprodukované pozdější zkušeností. A to v lepším případě.Publicistice je pak lepší nevěřit apriori vůbec.
Přes veškerou skepsi mi však nezbývá, s ohledem na čtenáře,na fakt, že mne historie živí a v neposlední řadě i na vlastní zvědavost, neustávat v pokusech poznat minulost v její skutečné podobě, hledat její kořeny, souvislosti a smysl. Přitom stále o obraze, jehož vytvoření a pochopení mne stojí nemalé úsilí, pochybovat a hledat dál. Nejen v případě Alama, jehož obraz podle stávajícího stavu poznání předkládám níže. Ve skutečnosti tak možná nakonec Davy Crockettpobíjel opravdu nepřátele pažbou svojí pušky a Jim Bowie zemřel tak jak byl zvyklý žít, se zbraní v ruce.
Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (*1945)
je vedoucí Střediska iberoamerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, členem mnoha odborných a vědeckých institucí, společností, kromě jiného i členem Klubu autorů literatury faktu. Je autorem odborných publikací věnovaných především problematice formování moderních národů na americkém kontinentě, vztahům Spojených států a Latinské Ameriky a otázce vztahů české společnosti a hispánského světa – za tuto činnost mu udělil v roce 2003 španělský král Juan Carlos prestižní řád Isabely Katolické. Napsal také řadu populárně vědeckých prací a knih z oblasti literatury faktu, například Benito Juárez (1974), José Martí (1975), Průplav dvou oceánů (1979), Válka severu proti jihu (1986), Poslední indiánské války (1990), Objevitelé, dobyvatelé, osadníci (1992), Bitva u Little Bighornu (1994 ), Amerika presidenta Granta (1994), Amerika v proměnách staletí (Praha), Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe (2000), Panama (2000), Kuba (2002), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Mexiko (2003), Velká siouxská válka (2005), Malá skvělá válka (2013) a mnoho dalších.
