Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové? Neznamená teprve násilí – ve srovnání s férovým bojem – újmu na druhém, poškození jeho života, zmenožněn
...
Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové? Neznamená teprve násilí – ve srovnání s férovým bojem – újmu na druhém, poškození jeho života, zmenožnění přirozeného a svobodného vývoje? Těmito a jinými otázkami se zabývá kniha lékaře a filosofa Jana Poněšického, psychoanalytika, který čerpá jak z vlastních niterných prožitků, tak ze zkušeností z psychoterapeutické praxe. Ve středu jeho zájmu je zkoumání lidské podstaty, zde pak kontroverzního názoru na to, zda je člověk dobrý či zlý, odkud se bere jeho nenávist, co vyvolává pocity agrese a za jakých podmínek vyúsťují do mezilidských vztahů a chování. Přitom zdaleka nejde jen o vystupňování násilných tendencí. Mnohem častěji jde o obranu či dokonce o útok v zájmu zachování duševní rovnováhy, např. sebevědomí a potřeby dát svému životu nějaký smysl, což bývá zneužíváno různými ideologiemi. Moc má zabránit situaci bezmoci, pachatelem se stává člověk, jenž se nechce za žádnou cenu opět dostat do pozice oběti. Násilí je v tomto kontextu umožněno především odlidštěním protivníka, který je degradován na podčlověka, barbara, kořist či prostě nepřítele, jenž ohrožuje naše hodnoty a představy o uspořádání světa.
