Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě
...
Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel.
Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr.
Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní.
Ondřej Horák
