Ve své nejslavnější próze Protiklady se nám autorka nesnaží podsouvat, že je něco dobře a něco špatně, taková je koneckonců i filosofie její Činčin. Na ní se Jang Kwidža pokusila ukázat kromě osobní rozpolcenosti i paranoiu celé generace oné obdivované, prosperující Koreje konce 20. století, v níž je člověk funkce, je
...
Ve své nejslavnější próze Protiklady se nám autorka nesnaží podsouvat, že je něco dobře a něco špatně, taková je koneckonců i filosofie její Činčin. Na ní se Jang Kwidža pokusila ukázat kromě osobní rozpolcenosti i paranoiu celé generace oné obdivované, prosperující Koreje konce 20. století, v níž je člověk funkce, je to, jak vypadá, na jeho osobnost není nikdo zvědavý. Otázka, kterou Činčin řeší, je jak přežít bez toho, aby se musela sama za sebe příliš stydět. Jang Kwidža vystavěla román v důsledných opozicích, do vypjatých protikladů jsou postavené nejen postavy, ale celý děj. Protiklady přitom vytvářejí celek a z původní jednoty vycházejí: matka a teta Činčin jsou jednovaječná dvojčata s naprosto opačnými osudy a produkují zdánlivě neslučitelné děti, manžely i životní styly. Nakonec se ukáže, jak se hedvábí může stát vězením a jak velmi je manžel opilec a povaleč milovaný. Knížka mluví o tom, že se člověk někde někomu narodí, a dokud nepochopí své geny, nepřestane bloudit po falešných cestách. Text s romantickými východisky není ani trochu romantický; díky ironii a nadsázce ho v Koreji milují i zavilí romantikové.
