Příběh o lásce a válce, o lidské síle a něžnosti, o mlčení i výkřiku, o bolesti i naději.
A především je to příběh, který připomíná, že i ti "obyčejní" dokážou v neobyčejné době jednat výjimečně.
Příběh inspirovaný skutečnými událostmi a příběhem života Milady a Jana – dvou lidí, kteří ve víru druhé světové války neztratili víru v lásku, lidskost a ticho, které někdy mluví hlasitěji než slova.
Milada, mladá zdravotní sestra z Vysočiny, a Jan, truhlář se srdcem pevně zakotveným v domově a spravedlnosti, čelí zlu beze zbraní, ale s odhodláním, které neuhne.
Jejich příběh není jen o nich – po boku Milady kráčejí další ženy, jejichž odvaha a tichý odpor často zůstávají nepovšimnuty. Ženy, které zachraňují, milují, vzdorují i mlčí. Každá z nich představuje jinou podobu statečnosti.
O čem je tato kniha.
Tato kniha vypráví příběh Milady – mladé ženy z Vysočiny, dcery sedláka, která vyrůstala obklopená přírodou, prací na statku a hlubokým smyslem pro rodinu a zodpovědnost. V době, kdy Evropu sevřela druhá světová válka, se Milada rozhodla stát se zdravotní sestrou. Toužila pomáhat, být užitečná, ale především – zůstat člověkem. Lásku ke světu a k životu si nesla jako vnitřní světlo i ve chvílích, kdy kolem ní vládla tma.
Její cesta se protnula s cestou Jana – tichého muže, truhláře, který měl mozoly na rukou a hlubokou tichou sílu v očích. Jan byl uzavřený, mlčenlivý, ale právě v téhle mlčenlivosti se skrývala opravdovost. Milada v něm našla klid, on v ní světlo, které mu dodávalo odvahu. Společně tvořili pár, který i v nejistotě a bolesti našel důvod pro lásku, pro víru, pro naději.
Příběh sleduje nejen jejich milostné sbližování, ale také každodenní boj s tím, co bylo větší než oni – s válkou, s nacistickou zvůlí, se strachem o život blízkých. Sledujeme Miladu, jak se v utajených chodbách a nemocnicích snaží zachraňovat ty, na které svět zapomněl. Vidíme Jana, jak bez velkých slov chrání ty, které miluje, i když riskuje všechno. Prožíváme s nimi ztráty, chvíle zoufalství, ticho po výstřelu, i něhu v noci, kdy nad hlavou hřmí bombardéry.
Je to příběh o tom, že hrdinství nemá vždy podobu velkých činů. Někdy je to právě ta tichá síla – vytrvat, obejmout, zůstat věrný sobě i druhému. Milada a Jan si nikdy nehráli na hrdiny. Jen žili, jak nejlépe uměli. Ale právě tím se jimi stali.
Ačkoliv je příběh částečně smyšlený, Milada a Jan byli skuteční. Byli to prarodiče autorky. Milada skutečně zemřela tak, jak je popsáno – statečně, mlčky, s pohledem plným lásky. A právě tato kniha vznikla proto, aby nezmizela. Aby jejich příběh přežil – v paměti, ve slovech, v srdcích.
Tato kniha je poctou ženám, které milovaly, i když se bály. Mužům, kteří chránili, i když mlčeli. Lidem, kteří zůstali lidmi – i když svět se hroutil.
Je to příběh o lásce a válce, o lidské síle a něžnosti, o mlčení i výkřiku, o bolesti i naději.
A především je to příběh, který připomíná, že i ti „obyčejní“ dokážou v neobyčejné době jednat výjimečně.
Ať vás tento příběh zasáhne tak, jak zasáhl život jeho hlavních hrdinů.
Ať ve vás Milada a Jan zůstanou. Tak jako zůstali v autorce.
